Pijavice
Auto nevypadá moc nadějně. Voda dosahuje těsně pod střechu. A bahno. Zvířené mohutným šplouchem se pomalu usazuje a obaluje sedačky, volant a všechny součástky v motoru a kolem něj. Byl by to zázrak, kdyby obstarožní favorit ještě někdy vyjel po vlastní ose. Bohoušovi už to pomalu dochází taky. Zamračeně sleduje kalnou vodu a kachny, které s nadějí na pořádné jídlo připlouvají blíž.
Znám to tu přece jak svý boty, jezdim tudy denně. Do kravína a z kravína. Poslepu bych moh ject. Ale za todle může Jaruna. Kdyby do mě furt nekérovala, moh bych se aspoň v klidu vyspat. Ale to vona né. Furt do mě reje - todle si neudělal, todle jsem ti řikala stokrát, Luďan vzal Janu aspoň do kina. Luďan, odfrkne Bohouš a vztekle bouchne pěstí do plechu. Už se bojim i votevřít pivo, aby z něj na mě nevylez Luďan. V poslední době mele Jaruna jenom vo Luďanovi. A zrovna todle vohráblo mi teď zachrání prdel. Chlapi v hospodě se pochčijou smíchy.
Bohouš z kapsy vytáhne balíček cigaret nacucaný vodou a zapalovač. Zakleje a oboje mrskne do kalné vody. Kde sakra ten Luďan je. Jestli zrovna dřepí v hospodě, můžu tady zkejsnout klidně půl dne. Kdyby se Bohouš tak neštítil bahna a neměl hrůzu z pijavic, dostal by se na břeh snadno. Ale představa blátíčka, které mu prosákne všechno, do kterého se propadne minimálně po kolena a jehož smrad ucítí ještě dlouho po tom všem, ho děsí. A pijavice? Když si na ně vzpomene, začíná se potit. Ale to ten muj fotr. Nechal nás ráchat se v rybníku jako malý caparty. Pijavice jsme pak měli po celejch nohách. Ten pocit hnusu a paniky si Bohouš pamatuje dodnes. Takže kvůli mýmu fotrovi tu musim čekat na dalšího blbce, až se mě uráčí vytáhnout z těhle sraček. Skvělý. Bohouš rezignovaně vzdychne.
V dálce se začíná ozývat blafání traktoru. Bohouš nervózně poposedne, plechová střecha pod ním zaskřípe. Tak pojeď frajere, ukaž, co umíš. Bohouš se uchechtne při představě, že by Luďan jeho auto nedokázal vytáhnout.
Traktor je tu, Luďan vystupuje s cigaretou v puse a mlčky obhlíží situaci. Zašlápne nedopalek, vytáhne lano a bez zaváhání vchází do rybníka. Bahno se zase roztančí, voda ztmavne. Bohouš se oklepe hnusem. Luďan upevní lano a vrací se k traktoru. "Budeš na tý střeše nocovat?" hodí jen přes rameno na Bohouše. "Nestarej se. Rači mě vytáhni," vrátí mu Bohouš zpátky zpruzeně. Co by mu vykládal, svoje bubáky a strachy si nechá pěkně schované pod vlastní postelí. "Hlavně se drž, robinzone vole."
Traktor zařve, jak Luďan sešlápne plyn. Prudké trhnutí Bohouše skoro katapultuje do vody. Na břehu nešikovně sklouzne ze střechy, z auta crčí proudy smrduté vody. Bohouš rychle nakoukne dovnitř a vztekle nakopne sjetou pneumatiku. Na Luďana mávne, ať jede, a sám se vydává na krušnou cestu k domovu. Pohled je to žalostný. Traktor za sebou vleče zabahněného utopence a za ním se šourá postava, které kape nejen ze šosu. Připomínají smuteční průvod. A Bohouš se tak i cítí. Eště ňáký plechotrubce by to chtělo, pomyslí si. Ale do smíchu mu není. Bez auta se nedostane do práce. Na opravu sežene peníze jen horko těžko. Na nové auto nikdy.
Ale je to vina mámy. Je protivná, jak ty pijavice. Ňákej litr by mi pučit měla. Ale to vona né, že prej se mám vo sebe postarat sám. Ty vole! Jak to mám asi udělat, když mi furt někdo háže klacky pod nohy? To je porád - podívej se na Luděčka, jak se mu daří. Bohouš znechuceně odplivne. Ty vole, mami, jasně že se mu daří, když má prostě ve všem z prdele kliku. Z učňáku ho nevylili a hned ho pak vzali do družstva. Já měl dycky akorát smůlu, černej petr je mý druhý méno. A nenaděláš nic. Ten smradlavej vehikl Luďan taky koupil za pár korun a teď s nim machruje. A žádnou úctu k staršímu bráchovi nemá, to řikaj i chlapi v hospodě.
Jak se Bohouš blíží k domovu, krok má stále pomalejší. Tíha situace na něj doléhá čím dál víc. A taky ví přesně, co ho doma čeká. Gulášek se šesti a vychlazené pivo to nebude. Jaruna mu to zase nandá. Dá mu to sežrat i s ubrouskem. Stokrát už to všechno slyšel, jede jako kolovrátek. Pije mu tím krev jako ty breberky z bahna. A dneska si ho obzvlášť vychutná, protože takovou skvělou příležitost nemá každý den. Jaruna. Kdyby tehdy Luďan nesbalil Janu dřív, byla by moje. Takle sem musel vzít to, co zbylo. Nemoh sem s tim nic dělat. Luďan měl prostě zas víc štěstí než rozumu. A já teď budu poslouchat, že Luďan chodí s Janou do kina? Janu by chtěl vzít do kina každej, ale Jarunu? Směje se úplně hrozně, dycky se za ní stydim. A zuby má jak kobyla, na všechny je cení. To se fakt nedá.
V zatáčce
už je vidět plot sousedovy zahrady. Bohouš se na chvíli zastaví úplně, hledá
únikovou cestu. Chladnoucí oblečení ho ale přinutí pokračovat. Před chalupou už
stojí jeho utopenec. Bohouš se zhluboka nadechne a vstoupí do domu. Něco je
jinak. To ticho. Jaruna tu jindy vyřvává jak na lesy a dneska je ticho?
Nakoukne do prázdné kuchyně. Kde ta ženská zas trajdá, to snad neni možný.
Z pustého obýváku zamíří k ložnici. Jejich společná šatní skříň je
dokořán. Poličky, kde vždycky bylo pečlivě vyrovnané ženské oblečení, jsou
prázdné. Ramínka bez barevných šatů vypadají cize. Kniha z nočního stolku
zmizela. Bohouš zmateně zamrká, rukávem si utře nos. V mokrém smrdutém
oblečení zaboří zadek do nastlané postele. Pozoruje svoje mokré šlápoty na
dlaždičkách v chodbě. Tak do kina si to všechno Jaruna asi nepakovala.