Pohřeb

„Má to ale krásný,“ utírá si babička slzy před obrazovkou. „A Václav si to zaslouží!“ zatřepe důrazně hlavou, aby mě ani nenapadlo její názor zpochybňovat. Babička je o pár let mladší než Havel, nikdy ho osobně nepotkala, ale vždycky pro ni byl Václav. Sleduju s odporem lafetu s ostatky, hada smutečního průvodu přes celou Prahu, policejní manévry i dělostřelectvo.

„A myslíš, že by to tak chtěl?“ zeptám se, i když odpověď znám. „To už je teď jedno, holčičko. Jednou je to prezident a ten musí něco vydržet i po smrti.“ Otočím oči v sloup tak, aby to babička viděla. „Jenže tomu ty nemůžeš rozumět, víš. Nic jsi nezažila, seš moc mladá. A dneska máte všechno jednoduchý. Až moc jednoduchý. Nemůžeš furt dělat jen to, co tě baví. Někdy prostě musíš. Ale co vy o tom víte…“

A já vim přesně, jak to bude dál. Přednáška o skutečnym životě, o kterym já nemám ani páru, mě dneska nemine.

Nemáme to spolu snadný. Naše životy jsou spojený rodinnou vazbou a nutností. Já vim přesně, co chci a snažim se to dělat. Babička ví přesně, co bych já měla chtít, a dokáže na tom trvat s buldočí urputností. Často to dře. Když je úplně nejhůř, utěšuju se, že už jen dva roky, a můžu vypadnout. Jako brácha. Babičku už neviděl aspoň rok.

V uších mi drnčí každodenní babiččina odrhovačka: „Dneska jsem ho na nákupu zase viděla!“ „Toho samýho?“ projevuju povinnou účast. „Jo! Toho stejnýho cikána. Stál před krámem a čekal tam na mě. Melíšková povidala, že se na ní taky tak divně dívá. Jde z něj strach!“ Klukovi je tak osm, odfrknu znechuceně: „Myslíš z toho dítěte, babi?“  „Jo, Rozárko, z toho dítěte, co by mělo bejt ve škole. Co z něj takle vyroste? Když jsem byla malá, kradli u nás ve vsi slepice a kdo ví, co eště dalšího. Maj to prostě v krvi, s tim nic nenaděláš. Krev nejni voda. A navíc nikdy nevíš, co se takovejm honí v hlavě.“

To fakt nevim, babi. Ale co se v ní honí tobě, vim úplně přesně. Stačí si vzpomenout třeba na poslední nákup zimních bot. Byl to normální krám, s normálníma botama a celkem normální prodavačkou. Hned jak jsme vešly, nasadila babička velkopanskej obličej. V sešmajdanejch botách našlapovala co nejdůstojněji a i její nákupní igelitka se snažila vypadat hogo fogo. Na prodavačku koukala babička hodně zvysoka, jako ostatně vždycky. „Moje vnučka potřebuje zimní boty. Co byste jí doporučila?“ ukápla babička povýšeně. „A jakou má slečna velikost? A jaký styl většinou nosí, představujete si spíš kozačky nebo něco sportovnějšího?“ obrátila se ta nešťastná žena už přímo ke mně. „Mám osumatřícítku,“ stihla jsem jen říct, než se do toho babička jedovatě položila: „To už nechte laskavě na nás, mladá pani. Vybereme si, co se nám bude líbit. Teď byste nám měla snad říct, kde ty boty najdeme, ne?“ Prodavačka zmateně zamrkala a ukázala směr.

Odtáhla jsem babičku mezi regály a přála si, aby se k nám prodavačka ve svém vlastním zájmu nepřibližovala. Babička brala boty do rukou, zkoumala detaily, ohýbala podrážky a nic jí nebylo dost dobrý. Stejně jsme nakonec zase vzaly ty nejlevnější. Babička ale nezapomněla u kasy prodavačce vynadat: „Je to nehorázná drahota, to za nás nebejvalo. Jestli se jí ty boty za tejden zase rozpadnou, budu chtít vrátit peníze.“

Ven jsem vypadla radši dřív, abych se nemusela stydět tolik. „Fiflena jedna zmalovaná, vidělas to?“ nevydržela to babička ještě mezi dveřma. Odpověď nepotřebovala, vystačila si sama. „Dneska si ty ženský myslej, že se stačí namalovat jak protistudka, votřít se vo šéfa, a už nemusej nic dělat!“ Pořád stejnej úmornej monolog.

„Babi, ty jsi přece sama prodávala celej život, proč jim to dycky dáváš tak sežrat?“ nevydržela jsem to. Babička se naježila jako dikobraz: „A myslíš, že se mě někdo ptal? Já jsem si, děvenko, vybírat nemohla. Prodávat jsem musela, naši poslali do škol Jarina. Na mě už nezbylo. A s takovejma mě nesrovnávej, já se v krámě nikdy ani nezastavila. Byla halt jiná doba, ne jako dneska. Každej chce všechno, ale nic pro to neudělá. Dřív to tak nebejvalo,“ utřela si nos do kapesníku.

Další životní křivda. Tahle je pro mě ale občas užitečná, stačí říct „jdu se učit“ a mám jistotu, že budu mít klid. Moje vzdělání je pro babičku posvátný. „Uč se Rozárko, když máš tu možnost. Já jsem nemohla, ale ty študuj!“ slyšim minimálně jednou denně.

Škola, máslo, drahota, strašný prodavačky, študovaný fifleny, který vždycky předbíhaj a cikání číhající před Kaufem, aby mohli okrádat důchodkyně. Známá písnička, podle který je život mojí babičky skutečnym peklem na zemi. Jenže ji hraje tak často, že se to nedá vydržet. Proto k ní už taky skoro nikdo nechodí. Kdo by chtěl pořád dokola poslouchat srdcervoucí příběhy o tom, jak ona to má (a vždycky měla) těžký a všichni jí ubližujou. Vlastně už to zvládám jenom já. A ještě jenom někdy. A navíc musim.

Když tu brácha ještě byl, vrazila mu při jedný z mnoha hádek: „A tehdy v tom parku, já vim, žes mě musel vidět. A to se, milej Jeníčku, babičkám nedělá, tvářit se, že je nevidíš. Dyť já bych pro tebe udělala všechno na světě! A ty todle. Do dneška mě z toho píchá u srdce.“ A za to srdce se v tu chvíli fakt chytla. Brácha jen beze slova prásknul dveřma.

Já mu rozumim, nechtěl se ztrapnit před klukama. Babička vždycky všechny tak bouřlivě objímá a obírá, že to trapný fakt je. Divný je spíš, že si to babička i po těch letech pamatuje do nejmenších detailů. Jako by celý naše životy měla pečlivě nahraný v mozku a kdykoliv mohla vytáhnout něco, za co ji budeme moct nenávidět. A proto už brácha u babičky nebydlí.

Po tom, co se stalo našim, tu chvíli být musel. Ale v osmnácti se prostě vypařil. Když jsem jednou přišla ze školy, bylo v bytě úplný ticho. To vždycky znamenalo, že babička není doma. Bráchova velká sportovní taška ležela pod věšákem. Brácha chodil po kuchyni s rukama v kapsách a obočí měl úplně u sebe. Řekl mi, že už to nedává, že ta hrozná manipulace mu leze na mozek a že se o sebe radši nějak postará sám. Rozuměla jsem mu, ale bylo to smutný. Nemusela jsem se ani ptát, jestli mě vezme sebou. „Nejde to ségra, seš moc mladá. Oba bysme z toho měli průser. A já budu mít dost práce sám se sebou,“ dodal a vypadal při tom dospěle. „Pár let to ještě vydrž a jak to půjde, hned vypadni. A nenech si srát do života, to mi slib!“ Kývla jsem a byl pryč.

To bylo před rokem. Naši měli tu bouračku už skoro před pěti lety. Budeme mít s babičkou brzo výročí spolužití. Jenže není co slavit. Tak nějak jsme si navzájem zbyly.

Ty slzy nejdou zastavit. Stojím u otevřené rakve a dívám se na starou ženu, která v ní leží. Skoro bych babičku nepoznala, neviděla jsem ji aspoň čtyři roky. Jako bych to teď chtěla všechno dohnat a vynahradit, nedokážu odtrhnout oči od voskové pleti a svátečních šatů, které nikdy nenosila.

Smuteční síň je skoro prázdná a už tak zůstane. Každý zvuk se ve volném prostoru hlasitě rozléhá. Já, brácha a dvě neznámé stařenky jsme ve velikosti toho místa beznadějně ztracení. Dva ovadlé karafiáty z poloprázdného květinářství před hřbitovem, kytice ode mě a věnec od bráchy. Babičce by to určitě bylo málo, milovala pohřby s pořádnou pompou.

Slzy tečou od chvíle, kdy mi to brácha řekl. Jenom z té představy se mi podlamují kolena. Takovou smrt si nezaslouží nikdo. Proč jsi to, babi, sakra dělala tak poctivě? Celý roky jsi všechny odháněla. Otravovala jsi vzduch kolem sebe. Dusila jsem se, musela jsem pryč. Bylo mi osmnáct! Nemohla jsem být tvoje terapeutka, ani zpovědník. Sama jsem je potřebovala. Utekla jsem nejdál, co jsem uměla. A nechtěla se už nikdy vrátit. Sakra.

Jenže teď jsem tu. A tíhy tvé otevřené rakve a všeho nedořečeného se jen tak nezbavím. Stejně jako hrůzy z toho, žes umírala osamělá na studených kachličkách vlastní koupelny nejspíš několik dní, a nikdo ti nepřišel na pomoc. Já jsem ti nepřišla na pomoc. Svoje zašmouraný svědomí nevybělím. I když teď už v sobě dokážu najít tu trochu soucitu k životu, který byl k tobě asi nespravedlivější, než jsi dokázala unést. I když už teď rozumím tomu lesku v tvých očích, když jsem tě opouštěla. I když bych teď tolik chtěla k těm svým tehdejším tvrdým slovům dodat něco jemnějšího. Jenže hra je zahraná. Dutý zvuk zaklopeného víka jako by to potvrdil a definitivně oddělil všechna „kdyby“ od toho, co se doopravdy stalo. Rakev pomaličku mizí z očí a proud slz se snad už konečně vyčerpal.

Povídku jsem napsala v září 2023 v Olomouci na workshopu Michala Sýkory.  ProART festival.