Potkala jsem jednorožce. „Háelpéčko“ jak vyšitý
Jednorožce znáte všichni. Co je „háelpéčko“ možná nevíte. Hluboce lidský příběh je trochu výsměšné označení obsahu, který je prvoplánově zaměřený na dolování vašich emocí.
Roztomilé miminko dojaté k slzám při mámině zpěvu. Pes, který zemřel místo svého pána. Citlivý bezdomovec, který zachránil novorozeně z popelnice. Snad všichni tvůrci obsahu „háelpéčka“ znají, někteří je i vyprávějí. Ždímačky emocí. Mají vás dojmout. V marketingu taky donutit zaplatit, koupit, přispět ... Nedávají žádný kontext, žádný nápad, žádnou myšlenku ani přesah.
Nemám „háelpéčka“ ráda. Ve zpravodajství podle mě nemají co dělat, i v marketingu je vědomě obcházím. Ale počíhalo si to na mě.
Cože, asistenční kůň?
V létě jsem si chtěla trochu rozšířit copy portfolio. Hledala jsem neziskovku, která by mi byla blízká a potřebovala mě. A našla jsem Asistenčního jednorožce. Terapeutický kůň Santa Sagitta. Proč ne, pro koně mám slabost. Znám terapii se psy, ale s koněm? Potřebovali zrovna fotit při akci v blízkém domově důchodců, tak jsem vzala foťák a vyrazila.
Fakt jednorožec
V bývalém zámečku na nádvoří už bylo plno. Staroušci o holích, na vozíku i v posteli sešikovaní do půlkruhu kolem kašny čekali. Slunce svítilo a hřálo tak akorát, obloha nejmodřejší v kraji, kýč jak bič. Pak dorazil jednorožec. Důstojně vycouval z přepravníku a byl klidný. Sagi, terapeutický kůň. Něco ve vzduchu se změnilo. Někdo přestal napětím dýchat a někdo začal nadšením halekat. Jako na základce.
Sagi se svou parťačkou Veronikou vyrazil na obchůzku staroušků. Těm na kolečkové posteli přistupoval k hlavě a nechal se trpělivě hladit na čele. Nebál se, nebyl nervózní, ani nikam nespěchal. Díval se lidem do očí. Občas se někdo rozplakal. V unavených očích se objevovaly jiskry. Nemohoucí ruce se snažily dotknout. Někdo chtěl tomu koni všechno říct. Někdo se ho bál. U některých postál Sagi kdovíproč delší dobu bez hnutí. Třesoucí se papírové ruce staroušků na koňské srsti a dlouhé pohledy z koňských očí do lidských jsou fakt doják. Je v tom všechno. Kdybych neslíbila ty fotky, asi bych před tou silou a hloubkou utekla.
Nevím, jak dlouho to trvalo. Ale Sagi pak nastoupil do přepravníku stejně klidně, jako vystoupil, a zmizel. A starouškové se začali trousit na večeři.
Jednorožčí roh s otázkami
Byl to silný zážitek pro všechny. Sagi je výjimečný kůň a jeho Veronika je výjimečná žena. Vůbec nevadí, že ten magický roh na jeho čele není vidět. Dokáže měnit atmosféru v místě, kde právě je.
Ale to všechno ve mně vyvolává víc otázek, než bych chtěla. Proč vlastně svoje staroušky posíláme do takových zařízení? Nešlo by to přece jen vymyslet trochu jinak a lidštěji? Stačí skvělé jednorázové akce k plnému životu? Nekupujeme si tak trochu čistější svědomí?
Jsme sendvičová generace, která se ještě stará o svoje děti a zároveň už o svoje rodiče. Děláme to tak, jak nejlíp umíme. Ale stejně z toho někdy nespíme.